30 dní s Bramson’s Rolls: co jsem se naučila, sdílím dál!

Když jsem se rozhodla pustit do Bramson’s Rolls Challenge, věděla jsem, že to nebude lehké. Třicet dní každý den trénovat jeden jediný trik – to zní možná trochu šíleně. Ale právě proto jsem do toho šla. Chtěla jsem zjistit, co se stane, když se soustředím jen na jednu jedinou věc, a jestli se dá v tak krátké době vidět reálný progres.

Jak šel čas

Začátky byly drsné. První dny - respektive skoro polovinu výzvy jsem nebyla schopná chytit ani druhou obruč, i kdybych trénovala hodiny. Bylo mi jasné, že tohle není trik, který se člověk naučí během jedné intenzivní session. Je to pohyb, který stojí na svalové paměti a repetitivnosti – prostě musíte opakovat a opakovat, dokud si tělo samo neřekne: „Aha, tohle je ono.“

Postupně ale přicházely malé záblesky naděje. Nejprve první chycená druhá obruč, pak občas i třetí. A kolem poloviny výzvy se objevily první opravdu velké úspěchy – dokázala jsem chytit čtyři, a dokonce i pětkrát za sebou. Ne vždycky, ne pokaždé, ale už se to stávalo skoro v každém tréninku. A to je pro mě obrovský posun.

Moje milníky během challenge

• Den 13 – poprvé chycená druhá obruč.

• Den 14 – první úspěšné chycení všech tří obručí.

• Den 17 – několik úspěšných tří catchů, začínalo se to stávat pravidelně.

• Den 18 – poprvé čtyři chyty.

• Den 19 – hodně tří catchů, občas i čtyři.

• Od 20. dne dál – tři chyty už skoro v každém tréninku, čtyři se začínají opakovat.

Postupně jsem cítila, že i když to jde pořád pomalu a někdy frustrujícím způsobem, úspěšnost se zvyšuje. A to je na takové výzvě to nejcennější – že si den po dni všímáte, jak se tělo adaptuje.

Co mi nejvíc pomohlo a třeba pomůže i vám

Velkou roli sehrály rady od lidí kolem mě. Některé fungovaly, jiné míň – ale všechny mě přiměly přemýšlet o technice víc do hloubky.

• Ruce co nejvíc v klidu a držet je v 90° – tuto radu jsem slyšela asi nejvíckrát. Nad touto technikou se snažím hodně přemýšlet, ale cítím, že toto je věc, která přijde až s časem. Na začátku hlavně chytnout, ať je to jakkoliv.

• Zkrátit trasu obruče po zádech – nemít ji co nejdelší, ale zvolit kratší a pohodlnější cestu.

• Timing – nejzásadnější věc. Tenhle trik má jen jeden správný timing, a jakmile to jednou klapne, člověk okamžitě ví, že je to ono.

• Hod z ruky do ruky, ne předávání – pro mě úplně zlomový moment. Jakmile jsem si uvědomila, že se jedná o hod, pohyb se stal rychlejší, čistší a ruce se přestaly tolik plést.

• „Hod, hod, chyt, chyt“ – skvělá metoda pro trénink dvou obručí v tom správném rytmu. Pomohlo mi to pochopit timing.

• Trénink u zdi – obrovská úspora energie. Obruče neujížděly, a já se mohla soustředit čistě na techniku.

• Házet pomalu – rada, která pro mě úplně nefungovala. Já jsem od začátku zvyklá házet rychle, je mi to příjemné a přirozené. Takže jsem tomu přizpůsobila i timing a způsob chytání.

A ještě jeden poznatek – někdy i 5 minut tréninku denně stačí. Nemusí to být hodiny. Krátké, ale pravidelné opakování dělá divy.

Kde jsem teď

Dnes už vypadá moje praxe jinak než na začátku. V každém tréninku se mi minimálně jednou podaří chytit tři obruče, občas i čtyři. Zatím jsem se ale dál než na čtyři chyty nedostala.

Linie, po které obruče kloužou po zádech, není nikdy úplně stejná. Víc než na dokonalou dráhu se spoléhám na cit na zádech – prostě cítím, kde obruč je, a díky tomu ji dokážu zachytit. Znamená to, že rukama pořád hýbu docela hodně a trik rozhodně ještě nevypadá „hezky“.

Věřím ale, že časem se tohle změní. Myslím, že v horizontu několika měsíců bych mohla trik zvládnout natolik, že se ruce postupně zklidní a linie na zádech se ustálí. Do té doby to budu vyvažovat rychlostí rukou a pocitovým chytáním obručí.

Co bude dál

Tahle výzva sice končí, ale trénink rozhodně ne. Nejsem v bodě, kdy bych ho měla „v ruce“ natolik, abych ho zvládla pokaždé, a už vůbec ne natolik, abych ho hned vzala na stage. Abych v něm získala opravdovou jistotu, čekají mě ještě měsíce, spíš roky práce.

Plán je tedy jasný: udržovat trik minimálně párkrát týdně – ideálně i s intenzivnějším tréninkem. Zároveň ale věřím, že i pauzy mohou pomoct, protože někdy si tělo „sedne“ na pohyb až po čase.

Další krok je pro mě podívat se na další triky z Bramson’s rodiny. Chci, aby tahle challenge nebyla jen jednorázová akce, ale odrazový můstek k dalším technickým posunům.

A hlavně – doufám, že tahle výzva bude inspirací i pro vás. Protože i jeden jediný trik, trénovaný 30 dní, dokáže ukázat, že pokrok je možný. Stačí vytrvat.

Pokud vás tahle cesta baví a chcete se dál učit, objevovat nové triky a rozvíjet svou flow, vřele vás zvu do svého Kreativního předplatného. Najdete tam nové tutoriály každý týden, celé sestavy i českou komunitu nadšených hooperů, která vás podrží a inspiruje, když to zrovna nejde podle plánu.